PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rozhodl jsem se (po nedávné recenzi „nečerstvé“ desky BETWEEN THE BURIED AND ME) opět poněkud zpronevěřit proti koncepci přinášet především recenze aktuálních počinů a protentokráte jsem si k medializaci vybral první a zatím i poslední album Kanaďanů ION DISSONANCE, které vyšlo už v roce 2003. Důvodů je povícero, jednak je to skupina ne příliš známá, jejíž hudba se do povědomí fanoušků v našich krajích dostane běžnou cestou asi jen stěží. Dalším důvodem je extrémnost materiálu, recenze grindcore partiček se na Metalopolis neobjevují moc často a myslím, že není vhodné tuhle oblast opomíjet, obzvláště pokud se v rámci tohoto stylu rodí i tak kvalitní dílka jako „Breathing Is Irrelevant“. Hlavním důvodem mé recenze je totiž samotný hudební obsah kotoučku, který má rozhodně co nabídnout fanouškovi tvrdé hudby. Pravdou sice je, že ION DISSONANCE nenabízejí stylově čistý grind, ale je to prvek v jejich hudbě převažující, takže nebudeme puntičkařit, že? Navíc když další stylové příměsi jsou podobně „bordeliózní“, tedy něco „Mešuge“ technothrashe, nějaký ten bláznivý death vzor NECROPHAGIST a ten kdo bude chtít, klidně si tam najde i šílený math metal pomatených lamačů hudebních stupnic. Pokud však už chceme srovnávat, bude těmto řezníkům asi nejbližší nucený výsek COALESCE nebo mlýny kostní moučky GORGUTS. A že skupina sama sebe na svých stránkách přirovnává i k DILLINGER ESCAPE PLAN? Inu, to ať už posoudí každý sám.
ION DISSONANCE jsou každopádně dalším důkazem, že v Kanadě není o kvalitní a především osobitostí hýřící skupiny nouze. Hned od úvodního otvíráku „Substantial Guilt Vs. The Irony Of Enjoying“ do vás tito vyznavači takzvaného Grand Canyon stylu pustí tisíc voltů ostře rozsekané rytmiky s třeštivými výjezdy kytar. Roztržitě působící úprk je doplněn brutálním řevem, který však nepostrádá artikulovanost a rozhodně netrpí jednotvárností. Vokální polohy se mění stejně obratně jako tempo vlastní hudby, přesto zůstávají v hranicích agresivního území. Kdo by však nabyl dojmu, že se musí jednat o pouhé šíleně nekoordinované běsnění, ten by se zásadně spletl. ION DISSONANCE totiž nezůstávají v extrému za každou cenu, umí využít i přehlednější postupy, uvolnit napjatou atmosféru své jinak velmi vroucí hudby, zpomalit, jednoduše až hardcorově zaseknout a připravit tak posluchače na další nápor rozevláté rytmiky a vřeštivě „neuspořádaných“ kytar. Hudba je to promyšleně vystavěná a dotažená, ten kdo však k plnohodnotnému zážitku potřebuje i melodie bude při poslechu ION DISSONANCE zklamán, na tohle si pánové prostě nehrají. Z určitého pohledu by se tedy mohla produkce kanadské pětice kriticky oznámkovat nálepkou bezcílného „onanismu“. Prvků, které by k podobnému odsuzování sváděly nabízí skupina na svém albu hodně. Bláznivé úprky po hmatníku kytar a rytmické spirály poletující jako motýl z květinky na květinu jsou všudypřítomné. Naštěstí však nejsou tyto prvky v hudbě ION DISSONANCE samosvorné, skupina se neuzavírá do pouhého předvádění svých instrumentálních dovedností (které jsou každopádně neoddiskutovatelné), ale tvoří plnohodnotné skladby s rozpoznatelnou strukturou, ve které jsou jednotlivé pasáže cíleně podřizovány efektu kompaktnosti. Pak už je pouhou otázkou samotného posluchače, kde je jeho hranice schopnosti vnímat složitější hudbu, protože nápor je to silný, vyžadující nějaké ty reprízy soustředěnějšího poslechu. Ve chvíli, kdy se však v téhle hudbě zorientujete (ono to zvyklému a pozornému človíčkovi zas tak dlouho netrvá, že?), odhalí se před vámi až překvapivá „přirozenost“ a agresivní nádhera téhle hudby. ION DISSONANCE prostě do svých skladeb nervou nic samoúčelně, vše má svoje místo, svůj smysl, a i ty nejkrkolomnější postupy jsou pouhé složité molekuly tvořící dohromady buňky skladeb, které ve výsledku ohromují svojí životaschopností.
Vysoce životaschopná mixtura grindcore agresivity se spoustou dalšího „smetí“. Dravá rychlost neztrácející se sama v sobě, parádně ukočírovaná komplikovanost, která už v roce 2003 vyhřezla z praciček extremistů ION DISSONANCE. Sevřete svěrače, ať se z toho ne….
8,5 / 10
Gabriel McCaughry
- vokál
Antoine Lussier
- kytara
Sebastien Chaput
- kytara
Miguel Valade
- bysová kytara
JF Richard
- bicí
1. Substantial Guilt Vs. The Irony Of Enjoying
2. The Bud Dwyer Effect
3. Failure In The Process Of Identifying A Dream
4. 101101110110001
5. Binary Part II
6. The Death Of One Man Is A Tragedy... The Death Of 10,000 Is A Statistic
7. Oceanic Motion
8. The Girl Next Door Is Always Screaming
9. A Regular Dose Of Azure
Cursed (2010)
Minus The Herd (2007)
Solace (2005)
Breathing Is Irrelevant (2003)
.357 (demo) (2003)
Datum vydání: Úterý, 2. září 2003
Vydavatel: Willowtip Records
Stopáž: 32:05
Produkce: Yanick St-Amand
Tak toto mám rád. Toto mohu. Představte si PSYOPUS, kteří se (částečně) vzdali šílenství a drží v jednu chvíli jen jedinou myšlenku. Ostrouhejte psychopaticky pomatené kytarové party - výsledek sice bude stále dost velká zběsilost se spoustou nápadů a pěkně naostřeným grindujícím kytarovým spřežením - na rozdíl od výše zmíněných řezníků bude mít ale jasnější tvar a formu. A co také vlastně čekat od skupiny co si pojmenuje skladbu například „101101110110001“? Matematiku? Ano. Přitlačte si pevně „Breathing Is Irrelevant“ k uším otočte „točítkem volume“ co to dá a pokud vám neexploduje mozek nechte minimálně hodinu účinkovat. Z nosu vám budou přetlakem létat parciální derivace, grupové homomorfismy celé smrky dělitelů nuly, faktorových okruhů a torzí. Ještě týden po takové ušní čistce budete ve svém kapesníku nalézat weigartenovy rovnice, christoffelovy symboly, diferenciovatelné variety, ortodrody, loxodromy a spoustu tenzorů!!!
Tahle banda je minimálně stejně "šílená" jako DEP.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.